Jsem vánoční hvězda, která se každý rok blýská na vánočním stromku. Bohužel to není celý rok, ale vždy jen jeden den v roce. Je to ten den, kdy se celá rodina sejde u štědrovečerního prostřeného stolu a pak jdou právě k tomu stromku, kde jsem já. Celá rozzářená a uchvácená, jak tam tak vidím tu šťastnou rodinku. Rozbalují si dárky, radují se a já nemůžu nic dělat, jenom celou tu dobu slepě přihlížet. Na tento den čekám celý zbytek roku. Asi se ptáte, co dělám celé ty dny? Smutně vám odpovím: „Vůbec nic! Jsem zavřená ještě s ostatními ozdobami v temné krabici. Každý rok v té samé. Ale co můžu dělat? Jsem přece jen ozdoba a nic víc, pro nikoho nic neznamenám.“
Jednoho dne se to stalo. Bylo 23. prosince večer a já se už jako obvykle těšila na ten slavnostní den. Vytáhli mě z krabice a já čekala, že mě posadí na stromek. Ale opak se stal pravdou! Místo abych zase pyšně seděla na vrcholu stromku, bezohledně mě hodili do koše. Vystřídala mě jiná, podle mých bývalých majitelů krásnější vánoční hvězda. Zatímco si ta nová zářila na stromku, já jsem se válela venku, ve studené popelnici mezi smetím.
Už bylo ráno a já se tam pořád bezradně povalovala. Cítila jsem se opuštěně, div mi srdíčko bolestí nepuklo. Najednou jsem uslyšela dětské hlasy. Poblíž popelnic si hrála skupinka kluků. Nejspíš si hráli s míčem. Poznala jsem to podle toho, že míček neustále narážel do „mojí“ popelnice, ve které jsem pobývala už několik hodin. Nevím, zda to bylo štěstí nebo smůla, ale najednou odražený míček přiletěl přímo do „mojí“ popelnice. Hrozně jsem se lekla, ale ještě víc jsem se lekla kluka, který míček lovil. Zaslechla jsem, jak kamarádům říká: „Kluci, tady leží nějaká krásná vánoční hvězda! To je náhoda, moji rodiče zrovna žádnou nemůžou sehnat.“ Hned jak to dořekl, sebral mě a nesl ke svým kamarádům, aby jim ukázal svůj objev. Divili se: „Jak takovou krásnou hvězdu mohl někdo zahodit?“ Všichni si mě hned chtěli přivlastnit, ale můj nálezce jim to nedovolil a radši si mě rovnou odnesl domů. V tu chvíli jsem poznala, že ten odražený míček byl pro mě štěstím. Jak jsme vstoupili do mého nového domova, hned jsem byla přesvědčena, že se mi tu bude líbit. Můj nálezce, který se mimochodem jmenuje Michal, přišel k jejich vánočnímu stromku a posadil mě až na samý vrchol.
Je večer a já jsem zase šťastná nejen z toho, že jsem našla svůj nový domov, ale také z toho, jak vidím, že moje nová rodinka je také šťastná a celá pohromadě. Děkuji, Michale!
Monika Binderová (9. B)