Cesta vánoční hvězdy

Jsem krásná zářící hvězda na černé obloze. Blíží se Vánoce a já se chystám dolů na zem, kde na mě čekají stovky lidí, aby si mě daly na vánoční stromeček. A tak jsem se jednoho dne rozhodla, že poletím dolů na zem.

Letěla jsem dlouhou černou tmou a najednou potkám několik dalších vánočních hvězd. Zeptala jsem se, jestli nevědí, kudy se letí dolů na zem. První hvězda mi odpověděla: „Musíš letět dolů a až uvidíš hranatou pevninu, tak leť pořád níž.“ Druhá hvězda mi řekla: „Ne, až uvidíš špičatou zem, tak leť dolů.“ Třetí mi ale sdělila: „Až uvidíš kulatou zem a na ní oceány a krásnou pevninu, neváhej a leť níž a níž.“

Nevěděla jsem jakou hvězdu mám poslechnout, a tak jsem letěla rovně a čekala, že potkám další hvězdy, které mi poradí, jak se dostat k vysněné zemi mezi lidi. Už jsem byla z toho létání unavená, a tak jsem si řekla, že si chvilku odpočinu.

Najednou se za mnou ozval hluboký hlas a zavolal na mě:

„Hvězdičko, pojď ke mně blíž, já ti řeknu, kudy se dostaneš na zem.“ Otočila jsem se a za mnou se objevil krásný velký zářivý měsíc a usmíval se na mě. V jeho velkých očích plál krásný a důvěřivý pohled. Letěla jsem pořád blíž a blíž, až jsem byla skoro u něj. Řekl mi, že musím letět tak dlouho, až ucítím vůni moře, krásných barevných květin a až spatřím plno domů. Poděkovala jsem mu a slíbila, že až přistanu na zemi, zasvítím mu přes okno domu co nejkrásněji. Měsíc byl rád, že aspoň nějaká hvězda mu poděkuje za to, že jí pomohl najít cestu.

A tak jsem letěla níž a níž a najednou jsem ucítila jemné foukání a spatřila jsem tu krásnou ne hranatou, ani ne špičatou, ale nádhernou kulatou zemi. Řekla jsem si: „Tohle je asi ta země, o které měsíc mluvil.“ Neváhala jsem a padala jsem dolů.

Když jsem konečně našla ten správný dům, kde jim chyběla hvězda, spadla jsem plnou rychlostí na zelený stromek. Když jsem se uvelebila na jeho špičce, vzpomněla jsem si na slib měsíci. Rozzářila jsem se, co nejvíce jsem mohla, až se lidé podivili, jak pronikavě svítím. „Děkuji ti, měsíci,“ zašeptala jsem a vím, že mě měsíc uslyšel.

Tohle jsou krásné Vánoce a když jsem uviděla ty šťastné lidi, jak běží s úsměvem pod stromeček pro dárky, uvědomila jsem si, že nejdůležitější o Vánocích je, aby lidé byli spolu a šťastni.

Denisa Semotánová  (9. B)

0 komentářů

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *