V pátek 15. 5. 2015 jsme se vypravili se žáky 8. a 9. tříd do Terezína u Litoměřic. Města, které se během druhé světové války stalo synonymem utrpení tisíců lidí.
V roli průvodkyň se nás ujaly pracovnice Památníku Terezín – Jana Šmolová a Helena Palová. Oběma patří poděkování za jejich výklad a trpělivost.
Žáci se během pětihodinového náročného programu chovali ukázněně, za což jim patří dík.
Závěrem bych ráda citovala některé z jejich postřehů a pocitů: „…bylo mi trochu úzko při pomyšlení, co si museli vězni všechno prožít a zažít…“, „…do této doby jsem si vůbec nedokázala představit, jak to všechno bylo hrozné…myslím, že by se tam měl jet podívat každý, aby si to všichni uvědomili a už se to nikdy neopakovalo “, „…bylo pěkné podívat se do místa, o kterém se učíme a myslím, že to pro mě byl přínos. Bylo pro mě zdrcující vidět, jak tam žili. Chvílemi mi bylo trochu blbě…“, „…bylo to tam jak v šíleném vězení. Když se člověk podíval např. na ty pece a pak viděl venku ty hroby…pro mě je až nemožné pochopit, čeho všeho byli Němci schopní.“, „…pitevny a sprchy ve mně zanechaly nepříjemný pocit a nutilo mě to přemýšlet. Co tam lidé celý den dělali? Jak to zvládali? Dost mě to vyděsilo. Lidi hodně zkusili.“, „…Velká pevnost byla zajímavá. Třeba zrovna to místo, kam se sváželi mrtví, mělo tu přesnou atmosféru. V muzeu mě zaujaly obrázky nad schodištěm, chvílemi jsem s nimi žila. Pak příjezd k Malé pevnosti a náhrobky s kamínky, poté chodby a samotky. Žít týden v absolutní tmě…paradoxní byly veselé a švitořivé vlaštovky poletující touto šílenou oblastí…“, „…Návštěva Terezína mě nadchla. Díky této exkurzi jsem získala chuť studovat problematiku koncentračních táborů a osudy českých Židů i nadále…“.
Mgr. Marta Leblová